HORNÍ POČERNICE - SKAUTSKÁ KLUBOVNA
šedé mračno ve vodě nad Chvaly
Nacházíme se v Praze 20 - Chvaly. "Máme" zde parcelu na kterou budeme navrhovat skautskou klubovnu pro oddíl Oheň. Místo se nachází na okraji vesnice pár minut od zastávky autobusu.
Místo:
Když jsem tak stála a rozhlížela se dokola kolem po pozemku, napadlo mě jediné - HRANICE.
Hranice jako místo, kde se setkávají dva protiklady -město & venkov. Z jedné strany venkov zastoupený malými domečky, zahrádkáři, a malebným jezírkem s jakýmsi porostem připomínajícím okraj lesa. Trochu na mě ty stromy působí jako by tvořily kulisu. Možná ani ne tolik kulisu, jako hlediště amfiteátru, které je ale k "našemu" pozemku otočené zády. Z dalších dvou stran je rozložený paraván z dřevnatého porostu a my tu stojíme a nevíme co se za ním děje. Jen k nám doléhají zvuky a můžeme akorát tušit přítomnost ruchu, který je nám vzdálený.
Pozemek na mě působí trochu jako ostrov - obklopen porostem a odříznut od veškerého dění okolo. Jen někdy ho navštíví nějací trosečníci a nechají o sobě záznam v podobě grafiti.
Celkově na mě místo působí trochu nepříjemně. Cítím tu jakési napětí. Asi jako když dojdete k hranicím a z jedné strany máte krajinu s obydlím jenž působí nekonečnou dálkou. Pak se člověk pootočí a vidí před sebou plot, povyšující se a pravící "sem nepolezeš!" Celá sousední parcela je taková dost nepřístupná a chladná.
Okolní zástavba na mě působí dost odtažitě - stojíte a díváte se na ni a pocit, že je až tam dá za horizontem, že se toho místa zkrátka netýká, že ze své výšky jen shlíží dolů na nás a je ráda, že je mezi námi křoví.
O kus dál:
Pomalu scházím po cestě dolů. Doprovází mě klapot mých botou, zpěv ptactva a šumění dálnice. Jarní paprsky slunce si derou cestu šedými mraky a hnědými větvemi až se dostanou k vodní hladině. Jezírko se mihotá za stromy a jeho jasná modrá barva nadlehčuje okolí a vnáší do něj život a hravost. Míjím hnědé kmeny stromů a přede mnou se rozprostírá překvapivě krásná scenérie. Skoro obraz malířův! Zprava hnědo-modravé pruhy, jenž se směrem k druhé straně plátna rytmicky prolínají a zespoda jsou doplněny o odraz, kterýžto se vlní po hladině. proužky se pomalu zkracují a postupně je přerušují malé obdélníčky a čtverečky - to už jsou zahrádkáři. Ti zde kutili až z toho ukutili pestrou mozaiku potkanou barvami a zdánlivou bezstarostností.
Toto místo vábí páníčky k procházce, děti k lezení po stromech a érsofťáky k pobíhání mezi stromy. Ale stále je tu jakési prázdno. Pořád to není místo, kde by lidi chtěli trávit masopustní neděli, kde se sejde celá ves, baví se, tančí, zpívá.. Zde se neválí ulítané kousky cukrové vaty, nýbrž sáčky a další nepěkné věci. Není to to jádro kam všichni míří, je to koutek. Nekonečně fascinující koutek s velkým potenciálem, který zatím zůstává nevyužitý, což je strašná škoda.
Hranice není jen plot, neměnný, který je tu navždy. Je to forma, tvar, je figurální i figurativní a abstraktní. Může vycházet vstříc lidem, přírodě i historii. Stačí chtít s tím něco dělat. A to my chceme.
všude kolem je krásná příroda....
najdou se zde i kontrasty
ale přeci jen je to nesmírně pozitivní kousek země :)
